Jak drahá je péče?

Nedávno jsem zaslechla v parku hovor. Šly jsme se Chanel na procházku a míjely dvě ženy na lavičce. Navzájem si přizvukovaly.

Ta první: "Já jsem volala do útulku a chtěla jsem psa. A víš, co mi řekli? Že za něj musím zaplatit? Jako vážně? Tak já jim chci pomoct a ještě mám platit?"

Ta druhá: " No to je strašný. Měli by bejt rádi, že si ty psy vůbec někdo vezme. Každej nemá tisíce na psa."

Ta první: "No to jo, kde bych na to vzala. Víš kolik beru?"

Pobídnu Chanel, ať už jde a já to nemusím poslouchat. Jenže je to potvora, a nechá mě ten hovor vyslechnout až do konce. Snažím se být trpělivá, ale cítím, jak se mi ruce svírají v pěst, a začínám skřípat zubama.

Nakonec se Chanel pohne, ale jen asi o dva metry. A já cítím, jak mi vyskakuje tepna na čele, a začínám se potit.

Ta první si zapálí cigaretu a pokračuje v hovoru: "Já bych si klidně vzala psa z útulku, ale museli by mi slíbit, že mi doma nic nezničí a bude zdravej. Nemám peníze na to, abych s nim lítala po veterinách".

Pomalu se nadechuju a vydechuju. Nejraději bych na ně zařvala, jestli se nepos…y. A ať si koupí plyšáka, ale vím, že by to k ničemu nebylo. Protože když jsou lidské uši zavřené, tak nic neslyší. A nic a nikdo to nemůže změnit.

Konečně se Chanel rozhodla posunout dál a já už neslyším, o čem mluví. Jsem ráda, nic moudrého už by to stejně nebylo.

Ale nedá mi to a zbytek procházky o tom přemýšlím. Vím, že obě ženy to myslely vážně. Prostě vůbec nepochopily, co to znamená, adoptovat psa.

Adoptovat psa, neznamená, jít si koupit věc, která mi bude k něčemu sloužit a bavit mě. Adoptovat psa, znamená dospět a bezmezně dávat a podporovat. Snášet všechny psí vrtochy a neduhy a přizpůsobit se tomu, co pes zvládne.

Kdybych přemýšlela jako ty dvě paní v parku, už by byla Chanel zpátky v útulku, protože na veterině už mně oslovují jménem, kočky bydlely několik měsíců v ložnici a ze psa, který měl být na výlety je mega gaučák. O vydaných penězích za Chanel nebudu ani psát, protože nechci, aby moje rodina zjistila, že jsme klidně mohli jet všichni na dovolenou k moři. Prostě nic není tak, jak to ze začátku vypadalo.

Moje představa o Chanel byla úplně jiná než realita.

První měsíce to vypadalo, že nás zničí. Okousala dřevěné dveře, protože za nimi slyšela pískat morčata. Venku vrčela na všechny psy, nejvíc na ty bílé. Chtěla sežrat morčata, v parku veverky, holuby a psy. O jejím průjmu ani nebudu mluvit. To je na samostatný článek.

První půlrok, jsem se v parku omlouvala všem lidem se psy a vysvětlovala naši situaci. Chanel měla kšíry a ještě obojek, protože se dokázala vyvléknout a rozhodně nereagovala na žádný povel.

Strávila v útulku tři roky. Byla věčně hladová a neklidná. Trvalo několik měsíců, než si dokázala v klidu lehnout a odpočívat když jsme byli doma. Měla jsem pocit, že to nikdy neskončí.

A tady nastal ten zásadní moment, kdy mi došlo, že ten, kdo se musí pohnout a změnit, budu já. Asi týden po příjezdu Chanel, jsem volala Karin. Měla jsem pocit, že to prostě nedám. Chanel nám totálně označkovala byt, včetně prvního psa a sejmula jednu z koček, která následně označkovala byt. Venčit jsme chodili pozdě večer, abychom potkali co nejméně lidí a psů.

Při tom telefonátu s Karin, mi ale došla jedna věc. Karin řekla jednu důležitou větu: buďte v klidu, pes to cítí.

Poděkovala jsem jí za rady a v duchu jsem si říkala, jak to mám asi tak udělat, když jsem celá panická, vystresovaná a neurotická. Prostě jsem úplně podlehla tomu strachu.

Ale pravda je, že mi ta věta zněla v uších ještě dlouho. A jednoho dne, to všechno nějak secvaklo a mě došlo, že pánem situace jsem já a že mě nikdo nikam nebude vláčet. A že můžu zůstat úplně v klidu, i když okolo lítají třísky a kočky.

A od té doby se děly věci. Chanel se pomalu uklidňovala, začala si chodit pro pamlsky a pohlazení. Spala, i když jsme byli doma všichni, lezla na kanape a venku procházela kolem psů bez povšimnutí.

Ona totiž nepotřebovala vychovat, potřebovala čas, aby si mohla zahojit staré rány a aby si mohla dosytit péči, která jí tolik let chyběla. Potřebovala cítit, že k sobě patříme a že ji neopustíme, ani když vyvádí. Potřebovala cítit, že my dospěláci v rodině jsme dost silní a ustojíme i to její vyvádění. Potřebovala být součástí té svojí smečky. Ale to přeci chceme všichni a je jedno, jaké tělo nosíme.

Proto nejde adoptovat psa a čekat, čím nás pobaví a klást podmínky, které má splňovat. Pes není doplněk na kanape, ale styl života, který společně s ním vytváříme. Adopcí se stává součástí naší smečky a s tím se pojí i zodpovědnost za něj. A adopční poplatek, je opravdu to nejmenší, co za něj zaplatíme. Mít psa totiž neznamená vlastnit ho, ale starat se, pečovat, dávat a platit.

A ten nejdůležitější proces po adopci je na nás lidech. To mi lidé, kteří adoptujeme, musíme dát nejprve našim adopťákům čas, aby si mohli zvyknout, zahojit se a vytvořit s námi vztah. A oni nám potom dají úplně všechno.

S úctou a láskou Jana Horová a Coco Chanel