Kdo je Chanel?

Naše Coco Chanel je Bear Coat Shar pei. Je to taková specialitka mezi šarpeji, ale z mého pohledu je to, kromě té lví hřívy prostě šarpej. Se svojí typickou povahou a vrtochy.

Naše Chanel žila dřív v rodině, která ji přivedla na veterinu. Jak to říci, chtěli se jí zbavit. Naštěstí na veterině rozhodli jinak a Chanel putovala na tři roky nepodmíněně do útulku. Myslím, že k této části jejího života už nechci nic dalšího psát, je to minulost. Píši to jen pro pochopení následných událostí a šíleného chování Chanel po příjezdu do naší rodiny.

Kdo byla Chanel po příjezdu k nám? Jak to napsat a nepoužít sprostá slova? Byla šílená, divoká, nezvladatelná. Lovila všechno, co se pohnulo, včetně našich morčat a koček. Vrčela na děti sousedů. Vyjížděla na procházce na psy, chtěla lovit veverky, holuby, kachny, labutě, srnky…

Byla hluchá. Tedy já jsem si myslela, že je hluchá, nereagovala na lidský hlas. Později mi došlo, že asi slyší, když se venku krčila k zemi, vždy když projela motorka nebo houkala sanitka.

Byla neuvěřitelně traumatizovaná. Měla stejné reakce, jako traumatizovaní lidé. Reagovala přehnaně v situacích, kdy jí nic neohrožovalo a vůbec nereagovala v situacích, kdy jí něco hrozilo. Nemohla spát, nechtěla hladit, nevítala nás, když jsme přišli domů, pouze běhala k misce, aby dostala jídlo. Bála se lidské ruky, vyhýbala se jakémukoliv kontaktu s námi dospělými. Dcera ji mohla hladit od první minuty, ale před mojí rukou uhýbala.

Jakmile se v bytě někdo pohnul, vstala a běžela. Ne k němu, ale prostě jen vyběhla. Musela být neskutečně unavená, protože to trvalo celé měsíce.

Když o tom dnes píšu, je mi úzko z toho, co dokáže způsobit člověk. Stále ještě jsou mezi námi lidé, kteří si myslí, že zvíře je věc.

Tuhle kapitolu svého života už má ale Chanel naštěstí za sebou. Je to už pár let, co k nám přijela a její život se hodně změnil. Ale také se hodně změnil život naší rodiny a především ten můj. I když to nejdřív vypadalo, že to je změna k horšímu, opak byl pravdou. Chanel byla jako poslední dílek do mozaiky, která tvoří naši rodinu.

Vše nedůležité odešlo a důležité se objevilo.

A jaká je Chanel dnes? Jak to říct a nepoužít sprostá slova? Pořád ještě zkouší někoho ulovit, občas prožene naše kočky, stále je bezedná a sežere i hov.. z kočičího záchodu. Ale už je málokdy ve stresu a spí, i když kolem ní jezdím vysavačem.

Miluje lidi a některé psy, spí s námi v posteli (muž stále nesouhlasí a každý večer s ní bojuje, aby uhnula, protože si nemá kam dát nohy), venku se radostně válí v trávě a většinu dne prospí na některém kanapi nebo posteli. Miluje všechny členy naší rodiny, a když náhodou někdo není delší dobu doma, leží u vchodových dveří a čeká, až zase budeme všichni. Spojila nás víc, než cokoliv jiného a obohatila o nevšední zážitky.

Tohle všechno je Chanel. Je jako pytlíček, do kterého hodíte spoustu lásky a potom kousek od všeho, co doma najdete. A nikdy netušíte, který kousek Chanel zrovna vytáhnete ven. Každý den s ní, je překvapující. Zrovna minulý týden vyjela na psa, protože byl u nás na chatě a chtěl se podívat do domu a pár dní na to se nechala venku pohladit od cizích dětí, které ji obvykle děsí.

Život s ní je plný překvapení a uvědomění o ní, o nás i o životě. A za to jí zůstaneme navždy vděční.

S úctou a laskavostí Jana Horová