Z deníku zoufalství - sníh

Omlouvám se slabším povahám, ale: ty vole napadl sníh! To mě byl čert dlužný! Co teď budu sakra dělat?! Já tam venku normálně umřu!! Ráno sedím s čajem a nevěřícně čučím z okna, asi malinko doufám, že je to jen sen a já se probudím. Ano, je to krásný pohled na zasněžený park a v lednu se to dá očekávat. Jeden by řekl, že je to až romantické, ale to ten jeden nesmí mít doma dva zlobry, kteří budou potřebovat vyvenčit.

Když jsem za půlkou čaje, tak mi dojde, že je situace vážná a tak hrnek doleju rumem, protože jinak nenajdu odvahu vzít holky ven. S pocitem, že půjdu na smrt proběhnu koupelnou kde i zubní pasta chutná jako rum. Holky vědí, že se blíží čas venčení a začnou mě popohánět a já tak započnu s oblékáním. Vzpomenu si na svou prababičku, která říkala, že člověk má mít vždy hezké spodní prádlo, protože nikdy neví co se stane a aby na něj pak ve špitále nekoukali špatně. Já vím co se stane a nebude to hezké! Natáhnu i jégrovky a vlněné ponožky, abych neumrzla tak rychle. Beru beranici, rukavice a křiklavě barevné kalhoty a bundu, to proto aby mě v tom sněhu rychle našli. Zkontroluji lavinovou šňůru kolem pasu a začnu oblékat holky. Rychle zkontroluji, že mají na postrojích id známky a funkční gps a obléknu jim bundy. Je to tu: jdeme ven!

Hned ve dveřích začne Mordor. Shanny na mě kouká jako kdybych za ten bílý nesmysl snad mohla já! Nona vylítne ven a ani se nenaděje a už se klouže ke stromu jako curlingový kámen. Práskne sebou o strom a u toho mi urve ruku, chvilku sedí a kouká jako mrkev v zimě. Nevím zda sníh někdy viděla, ale začne ho zkoumat dost nedůvěřivě a důkladně. Shanny zatím přemýšlí co bude dělat a odmítá se pohnout. Já začínám přemýšlet, že přejdu na lehké drogy, protože pokud bude naše venčení teď takovéhle, tak to nelze přežít v příčetnosti. Černý zlobr zatím provedl vědecký výzkum a sníh se ji začal líbit, tedy až do chvilky kdy chtěla čůrat. Frajerka totiž zjistila, že ji to studí a tak začala vymýšlet pozice hodné gymnastky na olypiádě jen aby ji to nestudilo. Shanny zatím zapátrala v hlavě a vzpomněla si, že sníh je vlastně hrozná zábava a tak se jala poskakovat jako srnka.

Bohužel sníh a mráz nečekali ani silničáři a tak silnice a chodníky pokrývala vrstva zatraceně kluzkého ledu. S holkama se snažím dobruslit k parku, takže je na nás neskutečný pohled, ale bohužel ty dvě najdou způsob jak se pohybovat na ledě a to zatraceně rychle. Celé to má za následek, že si ustelu už na chodníku a holky mě táhnou do parku, jen u silnice zařvu "přechod", holky zastaví, rozhlédnou se a běží dál, takže já do parku dojedu po zadnici. Jestli mě ještě nějaký blbec řekne, že šarpej není sportovec a rozhodně to není pes do tahu, tak ho přivážu za moje dvě obludy a zařvu "večeře"!!

V parku pochopím, že to celé byl jen začátek a bude daleko, daleko hůř. Děti vesele staví huhuláky, koulují se, bobují na kopečku a vřískají, že by se malá vražda ztratila. Shanny poskakuje kolem mě a já mám pocit, že teď zrovna není šarpej, ale Bambi. Nechávám ji si hopkat a otužovat zadek. Černé bestii zrudnou očička, napnou se všechny svaly a já vím, že je průser a bude mě to bolet. Nonita se totiž bojí dětí a to znamená, že je chce velmi intenzivně ochutnávat. Bohužel děti na bobech jsou naprosto nepřekonatelné lákadlo, asi ji to připomíná kuře na pekáči v troubě. S vynaložením všech sil odtahuji vzmítající, štěkající, vrčící hromadu zubů. Děti mají strach a tak pláče prakticky půlka parku a to znamená: pláče půlka města. Rodiče na mě vrhají nenávistné pohledy a utrousí pár poznámek, které přes řev bestie není slyšet, ale asi to nebylo nic hezkého, protože to vytočí Shanny a ta jim z plných plic odpoví (štěstí, že ji mám a vyřídí spoustu věcí za mě).

Jen poodejdeme, tak začne další horor: huhuláci! Takový huhulák (sněhulák) je velmi podezřelá postava v parku, stojí co 5 metrů a prostě stojí a blbě čučí. Občas má takový sněhulák i přiblblý úsměv z kamínků a ruce rozhozené do všech světových stran. Huhuláka potkáte kdekoliv v parku: pod lampou, za keřem, vedle koše, uprostřed kakací louky, u chodníku, prostě kdekoliv a jejich počet se neustále mění stejně tak i jejich umístění.

Nonita k této divné postavě nejprve přistupovala s velkou obezřetností až trochu strachem. Ono kdo by se nebál, kdyby ho pozorovala banda chlapů v bílém a ještě se přiblble usmívajíc mávali rukama. Ale nase Shanny to rozlouskla, protože dohopkala k bílému uchylákovi, počurala mu nohy a hopkala dál.To osmělilo Nonu, která se rozhodla eliminovat počet těchto nebezpečných postav a začala skákat a trhat sněhuláka. Opět se ozval pláč dětí a já tentokrát měla výčitky, protože jsem Nonu nechala cupovat toho kulatého obejdu.

Se sněhem se naše venčení změnilo protože Shanny alias Bambi si hopká sněhem a Nonita chodí od sněhuláka ke sněhulákovi a snaží se je zabít.